Zrušit své usnesení s relevantními praktickými dopady může do té doby, než je toto usnesení vykonáno (v daném případě do uzavření kupní smlouvy), pochopitelně samo zastupitelstvo; položený dotaz však zřejmě směřuje k možnosti autoritativního zrušení usnesení zastupitelstva jiným orgánem v situaci, kdy samo zastupitelstvo takovou vůli nemá.
Ministerstvo vnitra vykonává podle zákona o obcích dozor nad samostatnou působností obcí; předmětem dozoru jsou mj. usnesení obecních orgánů z hlediska zákonnosti. Dozor je ministerstvem vykonáván z moci úřední a podnět k jeho provedení může proto podat kdokoliv, aniž je zákonem stanovena lhůta, ve které by měl být takový podnět učiněn (stejně tak neexistuje lhůta pro provedení dozorových opatření ze strany Ministerstva vnitra). Ministerstvo vnitra nicméně samo není oprávněno usnesení orgánu obce zrušit; dozorový postup spočívá, zjednodušeně řečeno (v podrobnostech viz § 124 zákona o obcích), v pozastavení výkonu usnesení a následnému podání návrhu na jeho zrušení soudu (v případě, že již usnesení bylo vykonáno, je podáván přímo návrh na jeho zrušení soudu).
V daném případě však zřejmě není realizace dozorových oprávnění Ministerstva vnitra na místě s ohledem na ustanovení § 124 odst. 6 zákona o obcích, dle něhož se dozorová úprava zákona o obcích nepoužije mj. v případě, kdy jsou dozor nebo kontrola výkonu samostatné působnosti obcí upraveny zvláštním právním předpisem. Takovým předpisem je rovněž zákon o přezkoumávání hospodaření obcí, dle jehož § 2 odst. 2 písm. a) je předmětem přezkumu nakládání a hospodaření s majetkem ve vlastnictví územního celku, přičemž hlediskem přezkumu je dle § 3 písm. a) téhož zákona mj. dodržování povinností stanovených zvláštními právními předpisy, zejména předpisy o finančním hospodaření územních celků, o hospodaření s jejich majetkem, o účetnictví a o odměňování.
Pokud zastupitelstvo rozhodlo o koupi předraženého pozemku, aniž byly pro takový postup dány závažné objektivní důvody, jedná se o nehospodárné nakládání s majetkem obce, resp. o porušení zákonných zásad hospodaření s majetkem obce, jak jsou obecně vyjádřeny v § 38 zákona o obcích. Tato skutečnost by však měla být zohledněna právě v rámci přezkoumání hospodaření obce v režimu zákona č. 420/2004 Sb. a nikoliv tedy v rámci dozoru prováděného Ministerstvem vnitra. Pravdou ovšem je, že na základě výsledků přezkoumání hospodaření není přezkoumávající orgán oprávněn zrušit usnesení orgánů obce; naproti tomu je nicméně povinností obce přijmout opatření k nápravě shledaných chyb a nedostatků (v situaci, kdy již byla obcí uzavřena nevýhodná smlouva, je však otázkou, v čem by takové opatření mělo spočívat – zrušení příslušného usnesení zastupitelstva zde již pochopitelně nic neřeší).
Porušení zákonné povinnosti hospodárného nakládání s majetkem obce, zakotvené v § 38 zákona o obcích, by dále teoreticky mohlo způsobit absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, podobně jako nezdůvodnění odchylky od ceny obvyklé při úplatném převodu majetku ve smyslu § 39 odst. 2 zákona o obcích (k posledně uvedenému případu konstatovala neplatnost smlouvy i judikatura, viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3950/2010). V této záležitosti bude ovšem třeba vyčkat na relevantní judikaturu, neboť porušení „obecné“ povinnosti hospodárného nakládání s veřejným (obecním) majetkem nemusí být nutně vnímáno stejně jako porušení naprosto konkrétní a obsahově jednoznačné povinnosti, uvedené v § 39 odst. 2 zákona o obcích; typově se nicméně v obou případech jedná o zákonný požadavek, takže přinejmenším v případech zcela zjevného porušení elementárních pravidel hospodárnosti lze podle našeho názoru o neplatnosti smlouvy z tohoto důvodu uvažovat.
Upozornit je třeba rovněž na individuální odpovědnost jednotlivých zastupitelů za učiněná rozhodnutí; po zastupitelích by obec např. mohla vymáhat náhradu škody, která byla obci v důsledku nehospodárného rozhodnutí zastupitelstva způsobena. Úspěšnost případné žaloby na náhradu škody závisí na konkrétních okolnostech, jež by musel opět posoudit příslušný soud.